เนื้อความทั้งข้อ
[๗๕๓] ดูกรภารทวาชะ เรานั้นมีความคิดเห็นว่า อันบุคคลผู้มีกายอันถึงความซูบผอม
เหลือทนอย่างนี้ จะบรรลุถึงความสุขนั้นไม่ใช่ทำได้ง่าย ถ้ากระไร เราพึงกินอาหารหยาบ คือ
ข้าวสุก ขนมกุมมาสเถิด. เราจึงกินอาหารหยาบ คือ ข้าวสุก ขนมกุมมาส. สมัยนั้น ภิกษุ
(ปัญจวัคคีย์) ๕ รูป บำรุงเราอยู่ด้วยหวังใจว่า พระสมณโคดมจักบรรลุธรรมใด จักบอกธรรม
นั้นแก่เราทั้งหลาย. แต่เมื่อเรากินอาหารหยาบ คือ ข้าวสุกและขนมกุมมาส. พวกภิกษุ (ปัญจ-
*วัคคีย์) ๕ รูปนั้น เบื่อหน่ายเราหลีกไปด้วยความเข้าใจว่า พระสมณโคดมเป็นผู้มักมาก คลาย
ความเพียรเวียนมาเพื่อความเป็นผู้มักมาก.
ตสฺส มยฺหํ ภารทฺวาช เอตทโหสิ✎ ร่าง
Tassa mayhaṁ, bhāradvāja, etadahosi:
Then it occurred to me,
อ้างอิงพุทธชยันตี 11.756
น โข ตํ สุกรํ
สุขํ อธิคนฺตุํ เอวํ อธิมตฺตกสิมานํ ปตฺตกาเยน✎ ร่าง
‘na kho taṁ sukaraṁ sukhaṁ adhigantuṁ evaṁ adhimattakasimānaṁ pattakāyena.
‘I can’t achieve that pleasure with a body so severely emaciated. Why don’t I eat some solid food, some rice and porridge?’
ยนฺนูนาหํ โอฬาริกํ
อาหารํ อาหเรยฺยํ โอทนํ กุมฺมาสนฺติ ฯ✎ ร่าง
Yannūnāhaṁ oḷārikaṁ āhāraṁ āhāreyyaṁ odanakummāsan’ti.
โส โข อหํ ภารทฺวาช
โอฬาริกํ อาหารํ อาหาเรสึ โอทนํ กุมฺมาสํ ฯ✎ ร่าง
So kho ahaṁ, bhāradvāja, oḷārikaṁ āhāraṁ āhāresiṁ odanakummāsaṁ.
So I ate some solid food.
เตน โข ปน
มํ ภารทฺวาช สมเยน ปญฺจ ภิกฺขู ปจฺจุปฏฺฐิตา โหนฺติ✎ ร่าง
Tena kho pana maṁ, bhāradvāja, samayena pañcavaggiyā bhikkhū paccupaṭṭhitā honti:
Now at that time the five mendicants were attending on me, thinking,
ยํ โน
สมโณ โคตโม ธมฺมํ อธิคมิสฺสติ ตนฺโน อาโรเจสฺสตีติ ฯ✎ ร่าง
‘yaṁ kho samaṇo gotamo dhammaṁ adhigamissati taṁ no ārocessatī’ti.
‘The ascetic Gotama will tell us of any truth that he realizes.’
ยโต โข อหํ ภารทฺวาช โอฬาริกํ อาหารํ อาหาเรสึ โอทนํ
กุมฺมาสํ อถ เม เต ปญฺจ ภิกฺขู นิพฺพิชฺช ปกฺกมึสุ✎ ร่าง
Yato kho ahaṁ, bhāradvāja, oḷārikaṁ āhāraṁ āhāresiṁ odanakummāsaṁ, atha me te pañcavaggiyā bhikkhū nibbijja pakkamiṁsu:
But when I ate some solid food, they left disappointed in me, saying,
พาหุลฺลิโก
สมโณ โคตโม ปธานวิพฺภนฺโต อาวตฺโต พาหุลฺลายาติ ฯ✎ ร่าง
‘bāhulliko samaṇo gotamo padhānavibbhanto āvatto bāhullāyā’ti.
‘The ascetic Gotama has become indulgent; he has strayed from the struggle and returned to indulgence.’